Popravdě řečeno, další desku s logem ANCIENT RITES jsem již neočekával. O družině okolo neúnavného Gunthera Theyse totiž nebylo vidu ani slechu celých devět let. O to větší překvapení mi způsobila náhodná kontrola stránek Massacre Records, jež slavnostně hlásaly vydání „Laguz“, šestého to řadového alba ANCIENT RITES, jedné z nejvíce osobitých kapel, kterou nám belgická scéna kdy dala. Přiznám se, že k poslechu zbrusu nové řadovky s provařenou helmicí z pověstného archeologického naleziště Sutton Hoo na obalu jsem přistupoval s jistými obavami, vždyť předešlý výlisek „Rubicon“ se přeci jen nesl ve znamení ústupu z vydobytých pozic, a kvalit přelomového „Fatherland“, natožpak tvůrčího vrcholu „Dim Carcosa“, bohužel nedosahoval.
Hned na úvod si dovolím vyzradit celkovou pointu a konstatovat něco o tom, že mé obavy byly ve většině případů zbytečné a ANCIENT RITES - ač v žádném případě ničím nepřekvapili - dokázali nahrát velmi sympatickou desku. Na „Rubicon“ mi hodně vadila jistá neuspořádanost. Zatímco skladby na „Dim Carcosa“ a „Fatherland“ disponovaly jasně rozpoznatelnou dějovou linií, na „Rubicon“ tato linie buď vůbec neexistovala, nebo se často ztrácela v přehnaně košatých orchestrálních aranžích. Výsledkem pak byla jistá nepřehlednost a pochopitelně i absence hitovějších skladeb, jimiž doslova překypovala zejména čtvrtá řadovka „Dim Carcosa“ (čest budiž výjimkám typu „Invictus“, „Thermopylae“ a snad i „Ypres“).
Otvírací skladba „Carthago Delenda Est“ ještě pokračuje v překombinovaném stylu „Rubicon“, když bohaté orchestrální pasáže dokonale přidušují ty metalové, nicméně následující „Under The Sign Of Laguz“ je již trochu jiná kapitola. Kompozice je jasně a přehledně strukturovaná, nepostrádá hlavu ani patu a nadto ještě disponuje vcelku podařeným refrénem (pravda, poněkud „skočnějším“, nicméně žádné protivné juchání se naštěstí nekoná). Potěšila mě i výrazně melodická kytara, konečně se v plné nahotě vynořující ze složité změti nejrůznějších symfonických vsuvek. Na „Laguz“ to není naposled, neb stejně přehledně (včetně uchu lahodících sólových výstupů) si šestistrunka počíná i v „Apostata“, „Ombra Sumus“ nebo v závěru působivě vygradované „Von Gott Entfernt“, dle mého skromného názoru nejlepší skladby alba. Mimo malebných sól a melodií samozřejmě dojde i na již klasické nástupy slavnostně trylkující Sprootenovy kytary, jež pravidelně přerušují zasněné epické pasáže, kde Gunther Theys nabroušeným jazykem recituje litanie o slavných bitvách, královstvích a dávno zapomenutých legendách.
V rámci žánru hodně netypický, sípající a jedovatý vokál předáka ANCIENT RITES nedoznal ani tentokrát výraznějších změn. Je to s podivem, zejména když přihlédneme k Theysově datu narození – shodou okolností náš principál právě v těchto dnech slaví životní jubileum a na jeho narozeninovém dortu plane neuvěřitelných padesát (!) svíček. Zpěv předáka ANCIENT RITES však není ani zdaleka jediná věc, která zůstává od časů „Fatherland“ stejná. Belgičané i tentokrát nahrávali ve svém tradičním útočišti, německém studiu Spacelab, beze změny zůstává netradiční ozvučení Cortenbergovy soupravy, stejně jako Sprootenova majestátní kytara ,vypínající se k nebi jako za časů „Mother Europe“ či „...And The Horns Called For War“.
ANCIENT RITES se po devítileté tvůrčí pauze prezentují velmi solidním, životaschopným albem, jež ve svých drážkách ukrývá hned několik skutečně zdařilých kompozic. Belgičanům se podařilo jednotlivé skladby více diferencovat, i proto je deska přehlednější a memorovatelnější, než byla svého času „Rubicon“ (navzdory všudypřítomným, detailně propracovaným orchestrálním aranžím). Samozřejmě, moment překvapení již schází a posluchač už není ani v nejmenším tolik šokován jako před sedmnácti lety, kdy po blackovém manifestu „Blasfemia Eternal“ znenadání vyšla přelomová deska „Fatherland“. Osobně mi to ale vůbec nevadí, ostatně, proč nepokračovat v něčem, co nikdo jiný tak dobře nedělá?